Jakýkoliv projev vůle mezi stranami, který není jednoznačný by měly soudy zkoumat podle následujícího pořadí:

1. podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět, jedná se vlastně o hledání záměru, které měly strany mezi sebou při projevu vůle. Pokud např. někomu převádím nemovitost a chci od něj za převod něco zaplatit, tak uzavíráme kupní smlouvu, kdy jedna strana ví, že dostane nemovitost, když zaplatí určitou částku a druhá strana ví, že za svoji nemovitosti obdrží kupní cenu, i když takové jednání třeba nazvu darováním.

2. Pokud není možné zjistit přímo úmysl jednajícího, tak by měl soud posuzovat, co by takovému jednání obvykle přikládala třetí osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při tomto posuzování se přihlíží k
a) praxi zavedené mezi stranami,
b) co projevu vůle předcházelo,
c) jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají.

3. První dvě metody posuzují konkrétní jednání osob a jejich praxi, tj. vychází se ze skutečností, které se skutečně staly a mohou být předmětem dokazování např. ohledně dohodnuté praxe mezi stranami, ohledně předchozích dohod apod. Pokud ovšem nelze v konkrétním případě zjistit úmysl nebo záměr jednajících, tak soud jednání posoudí způsobem, který by jednání přisoudila obvykle osoba, které by bylo jednání určeno, tj. vychází se z obvyklého jednání průměrné osoby.

Důležité je poznamenat, že pokud je jednání stran jednoznačné, tj. strany si převedou nemovitost a zaplatí kupní cenu, tak nelze takové jednání ani po dohodě stran interpretací měnit, tj. strany nemohou následně tvrdit, že praxe mezi nimi byla taková, že se nejednalo o kupní smlouvu, ale vlastně o darovací smlouvu apod.

‍